Dobrovolně a rodinně. Azylový dům na Celní pomáhá už 30 let

Mladí lidé od 15 let, kteří se ocitli v těžké životní situaci a nemůžou bydlet doma nebo domov zcela ztratili, najdou pomoc na Celní 3. Oddělení sociální prevence pro mladistvé a mladé dospělé Odboru sociální péče Magistrátu města Brna – jediné svého druhu v České republice – tu pro ně je již 30 let. Jeho součástí je azylový dům a nízkoprahový klub Kumbál. Čím je toto zařízení tak jedinečné a jak to v něm chodí, prozradil jeho ředitel Jan Gajdziok.

Čím je vaše zařízení výjimečné? Co ho odlišuje od jiných azylových domů?

Jsme alternativou k ústavní výchově u mladistvých do 18 let. Jedinečnost je v tom, že pokud má klient výchovné problémy a dostane se do výchovného ústavu, jeho možnosti – například vzdělávací – jsou velmi omezené. Zato u nás zůstává, pokud to lze, ve stejné škole a snažíme se ho povzbuzovat v učení. Další výhodou je, že se nezpřetrhávají vazby s vrstevníky a podporujeme i kontakt s rodinou. Snažíme se vytvořit co nejpřirozenější prostředí. Naši klienti jsou povětšinou z Brna, ale přijímáme mladistvé z celé republiky. Největší rozdíl však vidím v dobrovolnosti. Pobyt u nás není předepsaný žádným orgánem, ale mladí přicházejí, protože chtějí změnit svoji situaci, a nebudu přehánět, když řeknu život.

Co se děje, když k vám dorazí nový klient? Jak vypadá jeho pobyt?

Každý příchozí má svého klíčového pracovníka, který je nápomocen ve všech oblastech. Mnoho mladých lidí, kteří přicházejí, nechodí do školy. Sociální pracovníci jim pomohou se zabezpečením školní docházky nebo s nalezením zaměstnání. Řekl bych, že fenoménem dnešní doby je zadluženost. Ta se týká cca 50–60 % klientů. Jsou to dluhy, které se vytváří zanedbáním základních věcí, a to se často děje v rodinách. Nejčastěji to bývají pohledávky za MHD, zdravotní pojištění, poplatky za odpad, eventuálně za mobilní operátory. Částky se pohybují i v řádu statisíců. Věnujeme se také volnému času po škole. Provozujeme nízkoprahový klub Kumbál, kde mohou nejen klienti trávit odpoledne. Probíhají také skupinová sezení. Mladí lidé mohou využívat zahradu, hřiště, keramickou a stolařskou dílnu. Snažíme se je připravit do života.

Jak dlouhou dobu člověk obvykle v azylovém domě stráví?

V průměru tu lidé bývají tak půl roku, ale to jsou opravdu statistická čísla. Sociální služba je omezená zpravidla na jeden rok, ale nenecháme studenta po prvním ročníku na holičkách. Sociální situace našich klientů se spíše nemění. Pokud mají problémy v rodině a nefunguje to, snažíme se jim nabídnout zázemí, aby chodili do školy, následně si našli práci a bydlení. Což se děje i prostřednictvím dalších projektů odboru sociální péče, jako Housing First nebo Critical Time Intervention. Dokud člověk potřebuje, tak se mu snažíme pomoct.

Jak zmiňujete, pro toto zařízení je klíčové, že mladí lidé přicházejí dobrovolně.

Ano, my jako sociální služba v podstatě musíme splnit zákonné požadavky a klient musí být v sociální nouzi. Nejsme výchovný ústav, ale stále je nutné počítat s tím, že každý má svůj balík problémů a ty bývají velmi různorodé. Často přichází rodič, že dítě už doma mít nemůže, že ho nezvládá. Dává podnět na OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí – pozn. red.) a mělo by jít do ústavu. Mnohdy se pak ale ukáže, že problém není ani tak v dítěti, jako v nastavení a celkovém fungování rodiny. Jakmile se příchozí následně seznámí s chodem domu, velmi rychle si zvykají a spolupracují. Nemáme tady takové restrikce jako ve výchovných ústavech, snažíme se fungovat co nejvíce na rodinné bázi.

Spolupracujete i s rodinami klientů? Už kvůli dlouhodobější udržitelnosti.

Když má rodina zájem, tak s ní spolupracujeme, nemůžeme však nikomu nic nařizovat. V opačných případech je situace složitá. Setkávání probíhá minimálně jednou měsíčně u nás. Snažíme se vztahy napravovat, když rodič přijde s konkrétními problémy. Osvědčily se nám rodinná pravidla a povinnosti, všechno si vypsat a přerozdělit běžné činnosti.

Vybavíte si situaci, která vás překvapila, ať už pozitivně, či negativně?

Před dlouhou dobou jsme měli klienta, přišel z dětského domova. Byl totálně přemedikovaný, utlumený, když jsme se bavili, tak jenom ukazoval, co chce. Vůbec nekomunikoval. Navštívili jsme psychiatra, postupně jsme snižovali dávky. Kluk začal mluvit a fungovat. Po 26. roce jsme se museli rozloučit, ale dál chodil do nízkoprahového klubu. Postupně bylo nutné podporu přerušit, protože sociální péče nemůže fungovat donekonečna. Říkal jsem si tehdy, že je to trochu náš neúspěch, nepodařilo se nám ho někam nasměrovat. Všechno ale nakonec dobře dopadlo. Dneska je to úspěšný zaměstnanec a šest let pracuje bez problémů. To jsou světlé okamžiky naší práce a obrovská radost.

Povolání sociálního pracovníka patří mezi psychicky náročná. Máte nastavený systém podpory pro zaměstnance?

Oficiální systém neexistuje, ale jsme tady opravdu dobrý kolektiv. Snažíme se utužovat vztahy, občas zajdeme na pivo a podobně. V současné době jsme dostali sponzorské dary a jejich část šla i na tyto aktivity. Díky tomu jsme šli na bowling a kolektivně si trochu odpočinuli. Velkou součástí jsou také odborné supervize. Všem pracovníkům vždycky říkám, ať si pracovní problémy nenosí domů. Ono to ale samozřejmě mnohdy nejde. Strukturovaná péče o pracovníky v sociálních službách ale rozhodně chybí.

Azylový dům pro mladistvé a mladé dospělé a nízkoprahový klub Kumbál fungují na Celní 3 a Vídeňské 78 už 30 let. Během té doby se několikrát změnila forma a název služby, avšak pracovní náplň a cíl zůstávají stejné.

Na bázi dobrovolnosti sem přicházejí mladiství od 15 do 18 let a mladí dospělí do 26 let, kteří se ocitli v těžké životní situaci – žijí v nevyhovujícím prostředí, jejich zákonní zástupci neplní rodičovské povinnosti, jsou ohrožováni trestnou činností apod. Většinou jsou zájemci přijímáni na základě souběhu více problémů – sociálních a výchovných – a zhruba třetina mladistvých žádá o možnost pobytu sama. Důvodem bývá velké narušení vztahů v rodině. Další skupinou jsou klienti přicházející z dětských domovů a jiných ústavů, pro které je azylový dům v podstatě přestupní stanicí do normálního života.