Sál rady na brněnské Nové radnici dnes hostil mimořádnou návštěvu. Do Brna se totiž na pár dní vrátily „děti doktora Federa“. Jde o skupinu brněnských rodáků, které v dětství spojila účast na hodinách náboženství u tehdejšího rabína Federa a kteří v roce 1968 s rodiči emigrovali na Západ. Dnes je jejich domovem Německo, Anglie, Kanada či Izrael. „Už od mládí mě fascinoval osud Čechů, kterým se podařilo překonat obtíže osudu a ještě se prosadit v zahraničí. V kině jsem vždy sledoval film až do konce a v titulkách jsem hledal česká jména a byl jsem na ně hrdý. Je mi proto velkou ctí se tu s vámi dnes setkat,“ přivítal krajany primátor města Brna Petr Vokřál.
Pro židovskou komunitu byly klíčové i jiné osmičkové roky, připomenul ve svém projevu nejstarší účastník delegace Peter Fischer. „V roce 1918 byli židé uznáni jako menšina v novém Československu. V roce 1938 začala arizace židovského majetku, ve 48. roce pak znárodňování a pronásledování, které pokračovalo i v 50. letech. Naše židovská minulost nás zkrátka naučila pozorně sledovat politický vývoj,“ vysvětlil pravděpodobné důvody, proč rodiče, přeživší holokaust za druhé světové války, v roce 1968 dlouho neváhali a znovuokupovanou zemi opustili.
Peter Fischer odešel do Německa, stejně jako jeho tehdejší přítelkyně, dnes manželka, Hana. „Já jsem shodou okolností byla na prázdninách u strýčka v Hamburku. Toho 21. srpna jsem měla jet domů, už jsem měla připravené kufry, když jsme se dozvěděli, že u nás jsou tanky a hranice uzavřené. Rodiče byli v Jugoslávii a poslali strýčkovi telegram ‚Nech si ji tam‘. Já jsem ale chtěla jet zpátky. Člověk si myslí, že může pomoct,“ vzpomíná dnes Hana Fischerová. V Německu dostudovala vysokou školu a založila rodinu. „Ale hned jak se otevřely hranice v roce 1989, vzali jsme děti a jeli jsme jim do Československa a hlavně do Brna ukázat jim, kde jsme žili. Od té doby sem nejezdíme často, je to přece jen daleko, ale vždy se jdu podívat na vyhlídku na Petrov a pak samozřejmě na dům na Hybešově, kde jsem dvacet let žila.“ A jestli se na něm něco změnilo? „Když jsem odjížděla, byly na něm ještě stopy po střelách z války, tak to už je opravené. Ale vypadá pořád stejně, i barvu má tutéž, a minule jsem se dokonce dívala, že i některá jména na zvoncích mi pořád něco říkají,“ směje se.
Judith Youdell, která celé setkání zorganizovala, naopak Česko navštěvuje od revoluce alespoň jednou ročně. Přijíždí sem až z Izraele, kde nyní žije. „Izrael je pro mě to, čeho rodiče nikdy nedosáhli,“ říká. „Brno pro mě ale pořád představuje pouto k dětství.“
O silných vazbách emigrantů na Brno svědčí i to, že někteří si přáli nechat se tu pohřbít a alespoň touto cestou se do vlasti vrátit. Jejich hroby na Židovském hřbitově delegace navštívila v minulých dnech. Do svého plánu zařadili také vilu Stiassni nebo Tugendhat. Jejich pobyt v rodném městě skončí zítra.
