Starému indiánskému sportu zvanému lakros se v Brně velmi daří. Přesvědčivým důkazem je tým Brno Ravens, který má za sebou veleúspěšný ročník ve slovenské lize. Dostal se totiž až do vysilujícího finále, kde po dramatické bitvě obsadil krásné druhé místo. Nejen o stříbrné sezoně, ale také o lakrosu obecně či účasti tohoto sportu na olympiádě povyprávěl hráč brněnského klubu a současně jeho předseda Jakub Kološ.
Nedávno jste uzavřeli sezonu druhým místem ve slovenské lize. Proč právě Slovensko?
Česká scéna se nyní zaměřuje především na boxlakros, zatímco my se věnujeme odnoži fieldlakrosu nazývané minifield. Těchto týmů zde však příliš není, a proto nemají ani stabilní ligu. Domluvili jsme se tak se slovenskou federací, že spolu s Jižním Městem a Ostravou doplníme její soutěž. K zápasům jsme jezdili po Moravě a okolí, což nám vyhovovalo. Bylo skvělé, že se po delší době sešlo více mužstev v jedné lize, a plánujeme se přidat i příští rok.
Jaké pocity ze stříbra převažovaly?
Nejdříve zklamání, protože jsme dřeli celou sezonu a toužili jsme po titulu. S odstupem času si však druhé příčky vážíme, jde možná o vůbec nejlepší výsledek klubové historie. Hlavně když vezmeme v potaz fakt, že proti nám ve finále stála Bratislava, jejíž kádr z 90 procent tvoří členové slovenské reprezentace.
Bratislavě jste podlehli o jediný gól. Co vám chybělo k úspěchu?
Scházelo velmi málo. Utkání jsme dovedli do prodloužení, v němž rozhoduje takzvaný zlatý gól. Zkrátka se hraje, dokud někdo neskóruje. Jakmile v lakrosu taková situace nastane, může každá akce rozhodnout – o to unikátnější bylo, že branka nepadla skoro tři minuty. Bohužel jsme neproměnili velkou šanci, zrovna když Bratislava špatně střídala. Gólman soupeře tak získal míček, dlouhou přihrávkou našel střelce před naší brankou a právě on se trefil.
Jste spokojen se svým finálovým výkonem?
Všichni naši kluci podali nadstandardní výkon. Proti slabším rivalům jsme možná nepodávali takové výkony, na které očividně máme, nicméně do finále jsme šli velmi intenzivně. Zastávám pozici „fejsaře“, tedy hráče zahajujícího hru na středu po gólech a na začátku každé čtvrtiny. Připomíná to takové beraní souboje o míček, přičemž na mně se podepsalo, že jsem jediným hráčem našeho týmu na tomto postu. Oni se na face-off střídali a postupně při něm získávali převahu. Mohl jsem kolektivu přinést víc a mít občas rychlejší ruce, ale jinak jsem relativně spokojený.
Když se vrátíme do minulosti, kde hledat kořeny vašeho klubu Brno Ravens?
Chodil jsem na gympl ve Frýdku-Místku, kde jsme měli náčiní na interkros. Párkrát jsme jej hráli a sport mě zaujal, přestože jsme moc neznali pravidla. Když jsem později nastoupil na VUT v Brně, měli jsme v nabídce tělesné výchovy zrovna interkros, a jelikož jsem jej už trochu znal, přihlásil jsem se. Jednoho dne na trénink přišli Michal Kvapil se Zuzkou Soukupovou, kteří oba hráli lakros při zahraničních studiích, a ptali se nás, jestli bychom nechtěli zkusit jeho opravdovou, venkovní variantu. Scházeli jsme se na Kraví hoře, postupně jsme přešli k regulérním tréninkům, následoval přesun do sportovního areálu Hroch a začali jsme fungovat jako klub. Nejprve jsem byl pouze nadšeným sportovcem, k čemuž se mi časem přidaly také organizační povinnosti.
Kdo za Ravens může hrát?
Máme mužský tým, kde nastupují kluci od 15 let, a výběr žen se spodní hranicí 14 let. Velmi nás těší, že se nám rozrůstá i mládež, od sedmiletých holčiček po třináctileté kluky, kteří sice trénují společně, ale aktivity jsou zábavné a vhodné pro všechny. Dokud jednotlivé týmy dětí podle věku nenaplníme, nabízíme jim soutěžní hraní za naše spřátelené oddíly v Praze. Mládeži věnujeme všechen elán a víme, že výchova hráčů a hráček je zároveň nejlepší cestou, abychom měli početné dospělé týmy do budoucna. Každopádně dveře jsou otevřené zájemcům a zájemkyním všeho věku.
Jaké vlastnosti by měl dobrý hráč lakrosu mít?
Z indiánské historie lakrosu vyplývá, že by v sobě měl mít kromě fyzické síly i tu mentální. Lakros je tvrdý sport, jehož cílem není někomu ublížit, ale utužovat své zdraví a vnitřní mír. Zároveň jde o týmovou spolupráci, kde nerozhodují individuální výkony. Především musí fungovat vzájemná chemie, jinak úspěchů na hřišti nedosáhnete.
Druhé místo na Slovensku jste označil za historický milník klubu. Jaká další vítězství byste zmínil?
Významnou metou se stalo například zlato ze slovenského turnaje Chiefs Cup, kde jsme obstáli v kvalitní a poměrně početné konkurenci. Několikrát jsme vyhráli jarní minisérii, což byla česká liga obdobného formátu, jaké se účastníme nyní. Za zmínku stojí loňské semifinále na turnaji ve Španělsku či druhé místo na chorvatském Split Cupu, kde nás ve finále zdolal až další český účastník z Radotína. Úspěchů tedy již máme celkem dost, stále však sníme o obnovení národní fieldlakrosové ligy, která má bohatou historii a velkou reputaci. Pokud se jednou opět uspořádá, rádi bychom prestižní titul ukořistili.
V čem je specifický fieldlakros, případně jeho příbuzné varianty?
Proti boxlakrosu, který vychází z rozměru hokejového kluziště, se fieldlakros hraje na ploše o velikosti fotbalového hřiště. Dále existuje zmenšená varianta minifield se sedmi hráči v poli a brankářem, té se účastníme my. Podob je ovšem ještě víc – příkladem je třeba olympijský lakros „sixes” hraný systémem 5 + 1, který lze označit za mix boxlakrosu a minifieldu. Existují také dvě místní rarity: interkros jakožto halová unisex verze lakrosu a český lakros hraný jednoruč s tenisákem.
Právě ve variantě 5 + 1 se představí lakros na letní olympiádě v roce 2028. Jak významný milník to je?
Srdce všech milovníků lakrosu zaplesalo. Zdá se, že práce na mezinárodním poli se vyplatila a byla kvalitní. I Česko se může na olympiádu dostat – zejména ženské reprezentantky, které jsou na špici světového fieldlakrosu a systematicky se s nimi pracuje. Přípravu na olympiádu začaly Češky ještě před oficiálním oznámením, že se tam lakros objeví. Již druhým rokem se zde hraje ženská sixes liga, což považuji za velkou výhodu proti ostatním světovým družstvům.
Hraje se někde lakros na profesionální úrovni?
Ve Spojených státech amerických a v Kanadě. Začíná to už na středních školách, pokračuje na vysokých a ti nejlepší to dotáhnou až do nejvyšší soutěže. V severoamerickém lakrosu se netočí takové peníze jako ve fotbale nebo baseballu, ale když sledujete jakýkoliv zápas tamní ligy, vidíte narvané tribuny a velký zájem okolo. Nějací profíci nastupují také v Anglii, ale podle mého názoru půjde o minimum hráčů. Obecně v Evropě profesionalizace asi jen tak nenastane, protože na rozdíl od USA a Kanady chybí zázemí pro tento sport. Vybavení je poměrně nákladné a ne každá škola jím disponuje, přestože se s nimi snažíme různě spolupracovat.
Sledujete zahraniční lakrosové ligy?
Přiznám se, že příliš ne. Už když jsem dřív hrával hodně sportů, nikdy mě úplně nebavilo se na ně dívat v televizi. Potřebuji být na hřišti a přímo si všechno zažít. Sleduji spíše jednotky zápasů za rok, což je málo v porovnání s tím, kolik mají nakoukáno někteří spoluhráči z Ravens. Pohyb po hřišti mi dává prostě maximum a obětoval bych mu všechno.
