Brno a Brňané oslaví sto let Jana Skácela

(zob) – Dnes si připomínáme sto let od narození Jana Skácela. Oslavy na počest básníka, novináře a překladatele začínají přesně dnem jeho narozenin, ale Brno si jeho dílo bude připomínat během celého roku. Verše Jana Skácela možná nejsou jednoduché, přináší však pokoru, pocit sounáležitosti s domovem i krajinou a také naději.

Seznámení nejen s tvorbou Jana Skácela přináší výstava v Moravské zemské knihovně, kde verše doslova prorůstají celou budovou. I název Básně 2022 evokuje směr, kterým se autoři výstavy vydali. Naopak expozice A náhle jsme tu navěky… v Moravském zemském muzeu v Dietrichsteinském paláci se více věnuje osobnosti spisovatele. Prohlédnete si fotky, bibliofilie a další cenné předměty. Česká televize také letos uvede dokument Hledání Jana Skácela. Přesné informace o akcích najdete zde. 

Jestli si chcete připomenout básníka přímo v terénu města, nabízí se procházka po místech v Brně, která jsou s ním spojená nebo jsou mu věnovaná. Začít můžete v Králově Poli na Skácelově ulici, která sousedí s Vodovou, kde žili autorovi rodiče, a před jeho někdejším domovem na Kotlářské 35a si prohlédnete pamětní stélu od Ivana Rullera. Přímo v centru nemůžete minout velkou a malou kašnu na náměstí Svobody. Ta si vypůjčila verše o vodě, která je častým tématem Skácelových básní. Procházku zakončíte v parku u hradu Špilberku, kde se nachází netradiční busta z 3 600 nerezových trubek. Skrze průhlednou sochu se pak můžete očima Jana Skácela dívat na jihomoravskou krajinu. 

Jan Skácel se narodil v obci Znorovy (dnes Vnorovy) do učitelské rodiny. Ta se později přestěhovala do Poštorné u Břeclavi a nakonec do Brna, kde budoucí básník dokončil gymnaziální studia. Během druhé světové války byl Jan Skácel totálně nasazen v rakouských továrnách. Po návratu do Brna začal studovat češtinu a ruštinu na brněnské Filozofické fakultě a Pedagogické fakultě. Vysokoškolská studia však nedokončil. 

Publikovat začal na konci 40. let. V deníku Rovnost mu vycházely jednotlivé básně.  Později se, díky pomoci Oldřicha Mikuláška, uplatnil v kulturní rubrice Rovnosti jako redaktor. Po nuceném odchodu z redakce pracoval ve fabrice a poté se věnoval také práci v rozhlase. Zásadním životním zlomem pro Jana Skácela bylo období, kdy jako šéfredaktor vedl měsíčník Host do domu. Jeho „malé recenze“ otiskované vždy na konci časopisu vyšly i knižně jako Jedenáctý bílý kůň a Třináctý černý kůň. 

Normalizace znamenala pro Skácela úplné odtržení od možnosti publikovat a veřejně žít. Jako autor se ocitl na indexu a jeho dílo mělo být zcela zapomenuto. Naštěstí se však básně a sbírky šířily samizdatem a vycházely v exilových nakladatelstvích. Brněnské nakladatelství Blok vydalo v 80. letech některé jeho sbírky, které prošly cenzurou. Jan Skácel zemřel 7. listopadu 1989 na selhání srdce způsobené rozedmou plic. 

Debut Jana Skácela z roku 1957 Kolik příležitostí má růže ukazuje postupy a témata, jimiž vejde do kánonu českého básnictví. Ať už to je krajina – venkovská i městská –, lidové motivy, samota, domov, odcizení, pokora a vysoká morálka. Další sbírky Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem či Smuténka vychází v 60. letech. Mezi sbírky z období na indexu patří Dávné proso či Naděje s bukovými křídly. Pro děti pak napsal básnické knihy Kam odešly laně a Uspávanky.