Sólo pro stále mladou dámu. Výstavu s tímto názvem připravilo k 60. výročí své existence oddělení dějin architektury Muzea města Brna. Úkolem oddělení od počátku bylo dokumentovat i prezentovat, jak se architektuře, tedy zmíněné dámě, daří v Brně, které jí bylo zvláště v první polovině 20. století zaslíbené. O tom jsme ve výstavě na Špilberku mluvili s dlouholetým vedoucím oddělení Jindřichem Chatrným.
Z jakého popudu oddělení dějin architektury před 60 lety vzniklo?
Otcem zakladatelem, jak my rádi říkáme, našeho oddělení byl dnes devadesátiletý, ale stále činný a publikující Iloš Crhonek. Původně oddělení koncipoval jako dokumentační pracoviště architektury po roce 1945. Ale velmi záhy si uvědomil, že co Brno odlišuje od všech ostatních měst, je doba meziválečná, kdy Brno stálo v čele avantgardního hnutí architektonického, výtvarného atd. Brnu na konci války shořel stavební archiv, ale architekti činní před válkou si samozřejmě dokumentaci uchovávali také ve svých soukromých archivech. Crhonek s nimi navázal velmi úzké kontakty, vysvětlil jim svoji vizi dokumentačního oddělení a většina z nich s ním začala spolupracovat a poskytovat mu plánovou dokumentaci, fotografie, písemnosti, modely a podobně. Pro něho samotného pak bylo nejvyšším oceněním, když mu v roce 1970 zatelefonoval Bohuslav Fuchs, že se rozhodl předat své celoživotní dílo do jeho oddělení. A ještě bych dodal, že Iloš Crhonek má také velkou zásluhu na záchraně plánové dokumentace vily Tugendhat. V roce 1968 ji při příležitosti velké brněnské výstavy o Miesovi van der Rohe převzal z archivu Pozemních staveb Brno, kam se dostala po roce 1948. Když pak v roce 2009 Pozemní stavby zanikly, byl jejich archiv zničen.
Jak se během let měnila a vyvíjela náplň vaší práce?
Oddělení do sebe postupně absorbovalo i jiné sbírkové fondy, které měly úzkou vazbu na architekturu, například sbírku našeho lapidária, tedy Chrámu kamene ve vodojemech. A rozšířili jsme sbírkotvornou činnost i na období po roce 1945. Iloš Crhonek měl dobré vztahy také se soudobými architekty a jejich dílu vznikajícímu ve druhé polovině 20. století se věnoval. My v tom dnes stále pokračujeme. Naše fondy obsahují jména jako Ivan Ruller nebo Růžena Žertová, což jsou nejen pro brněnskou scénu tohoto období ikonické postavy. Zastoupeni jsou i architekti Rudiš, Řihák, Němec a mnozí další.
Mají Brňané k architektuře specifický vztah?
Je to individuální, těžko to lze vyjádřit třeba procentuálně. Ale vidíme, že lidé chodí na naše výstavy, na přednášky, mají zájem o naše publikace, mnohé jsou už dnes vyprodané. To je pro nás takový lakmusový papírek toho, že zájem je. Například vydaná kniha Moderní žena: Osa Praha–Brno, která se věnovala problematice bytové kultury. Mysleli jsme si, že to bude okrajová záležitost, publikace ale zmizela velice rychle. To stejné je třeba fenomén obytných kolonií, které se ve 20. a 30. letech minulého století stavěly v Brně, Praze, Vídni, Stuttgartu i jinde. Monografie o brněnské kolonii Nový dům také oslovila. Mezi odborníky, ale i laiky je zájem i o publikace věnované Adolfu Loosovi nebo vile Tugendhat – zde vznikla celá ediční řada.
S čím máte obecně u laické veřejnosti největší úspěch?
Naše práce spočívá prioritně v akviziční činnosti, ale také ji musíme – a děláme to rádi – prezentovat veřejnosti. Udělali jsme desítky a desítky výstav, které se konaly v rámci Československa, později České i Slovenské republiky. Připravujeme projekty i pro zahraničí a spolupracujeme s řadou zahraničních institucí. A také jsme vydali velké množství publikací, které jsou věnovány jak architektuře, tak bytovému designu nebo mapují určité úseky z architektonických dějin města. Z toho všeho jsou pro běžné návštěvníky výstav nejzajímavější fotografie konkrétních staveb, ať už exteriér, nebo interiér, protože to je nejnázornější, nejlépe pochopitelné. Pak jsou to modely a nábytkové artefakty. Protože těmi je člověk obklopen neustále. Samozřejmě pro architekta nebo poučeného návštěvníka je zajímavá i plánová dokumentace, kde může sledovat vývoj od prvotní myšlenky až k realizaci – situace, půdorysy, řezy, perspektivy.
Věhlas vily Tugendhat a dalších památek je i díky péči, kterou jim město věnuje, evidentní. Ale jistě je tady hodně věcí, které je třeba zlepšit. Když zůstaneme u meziválečné architektury, kde teď máme největší dluh?
Řada objektů je v soukromém držení, například vily. Tam lze těžko zasáhnout. My můžeme přispět spíše nějakou radou nebo můžeme majitelům poskytnout dokumentaci, která je u nás uložena. Jiné slovo mají památkáři. Legislativa jim dává možnost do procesu vstoupit. Mrzí mne hotel Avion, že dopadl, jak dopadl – je tak na půli cesty. V tomto případě mohla být větší angažovanost města, s nabídkou hotel převzít do správy, udělat tam například kulturní, informační i gastronomické centrum. Ale to je můj osobní pocit. Obdobná situace nastala u bývalé nádražní pošty, rovněž od Bohuslava Fuchse. Ideální strategické i obsahové místo pro vznik centra nejen meziválečné architektury. Prostor objektu k tomu přímo vyzývá. Ale pošta byla prodána, získala ji soukromá společnost. To jsou věci, které by stálo za to promýšlet jinak. U objektů, které patří městu a mají zachovanou nějakou podstatu, mají genia loci, je nutné dbát na jejich řádnou péči a ochranu. Musíme je dostávat do povědomí veřejnosti coby stavby kvalitní a cenné, nesoucí v sobě mimo jiné otisky naší historie. Nevím, jak dopadnou například lázně v Zábrdovicích. Protože měnit původní náplň a využití objektu není samozřejmě jednoduché. Pokud zcela vybouráte například koupací kóje i další lázeňské vybavení a uděláte z toho kanceláře, tak vám de facto zůstane pouze ‚slupka‘. Exteriér tak můžete jistým způsobem uvést do původního stavu, ale vnitřek ztratí atmosféru. Je třeba velmi dobře zvažovat všechna pro a proti.
Čerpá ze slavné tradice dostatečně i moderní brněnská architektura?
Je to generační záležitost. Generace architektů, dnešních padesátníků až šedesátníků, velmi intenzivně hledá inspirační zdroje právě v meziválečné architektuře. Iniciovali projekty jako monografie tzv. bílé řady, v nichž připomínali například Ottu Eislera, Jindřicha Kumpošta, Josefa Poláška, Jana Víška, Bedřicha Rozehnala a další. Vydání monografií většinou doprovázely výstavy v Galerii architektury na Starobrněnské ulici. Nejenže se těmito architekty inspirovali, ale snažili se je uvést zpátky na scénu, ukázat jejich význam pro historii architektury. Současní mladí architekti mají daleko širší pole působnosti tím, že jsou nová média, nové možnosti, mohou zcela bez problémů vyjíždět do zahraničí, vidět a projít si řadu ikonických i soudobých staveb v reálu a zkoušet, jestli je osloví a inspirují.
Výstavu ke svému jubileu jste nazvali Sólo pro stále mladou dámu. Zkusme tu metaforu vysvětlit.
Samozřejmě architektura je rodu ženského. A jak se proměňuje žena, tak se proměňuje i architektura. Někdy je velmi progresivní, někdy se musí uzpůsobit okolnostem, ale nikdy neustrne.
Co by návštěvník výstavy rozhodně neměl minout?
V duchu výše zmíněné vize jsme ji připravili tak, že není statická, ale proměňuje se. Máme koncept tří cyklů. V tom prvním jsme představili nábytkový design Emila Králíka i řadu jeho kreseb z cest po Evropě i Africe. A s ním architekta Jiřího Krohu, který se hodně věnoval sociálnímu aspektu v architektuře. Ve druhém cyklu jsme zvolili architekty světoběžníky Vladimíra Beneše a Vladimíra Karfíka a jejich spolupráci s osobnostmi světové architektury Le Corbusierem a Frankem Lloydem Wrightem. Poslední obměna výstavy dá prostor Bohuslavu Fuchsovi, jehož 50. výročí úmrtí si letos připomínáme. Vystavíme plány a fotografie hotelu Avion. Představíme také volnou uměleckou tvorbu architekta Bedřicha Rozehnala a z oblasti designu se budeme věnovat návrhům hraček. Dále tady máme tzv. Kabinet sběratelství, který chce návštěvníkovi předvést aspekty tohoto oboru a zavede ho až do období renesance, zlatého věku sběratelství u nás, charakterizovaného například slavnou rudolfínskou sbírkou. V té byly i věci spojené se jménem Georga Hoefnagela, autora druhé nejstarší veduty města Brna z roku 1617. Z velké kolekce vedut, tedy pohledů na město Brno, jsme vybrali nejcennější originály, tedy i nejstarší vedutu Brna z roku 1593 od Jana Willenberga. Součástí našich sbírek je rozsáhlý fond nábytku historického, meziválečného i poválečného. Návštěvníci uvidí zajímavé exponáty počínaje pseudorenesančním kabinetem podle vzoru z 16. století a konče Halabalovou skříňkou z roku 1948. K vidění jsou ukázky světových designérů, včetně nábytku Miese van der Rohe nebo Alvara Aalta. Výstavu jsme věnovali Iloši Crhonkovi, o jeho životě a práci se zájemci rovněž mnohé dozví.
Markéta Žáková / foto: Zdeněk Kolařík
Zdroj poznání, inspirace i potěšení z moderní architektury
Oddělení dějin architektury bylo v Muzeu města Brna založeno 1. prosince 1962. Zakladatel sbírky Iloš Crhonek (nar. 1932) se záhy zaměřil na brněnskou meziválečnou architekturu. Sbírka obsahuje materiály od zhruba šedesáti českých a světových autorů, včetně Miese van der Rohe, Le Corbusiera nebo Loose. Zvláště po roce 1989 mimo jiné sloužila jako inspirační zdroj pro tehdejší generaci mladých architektů nebo také pro přípravu obnovy staveb moderní architektury.
Počet předmětů uložených v depozitářích oddělení přesáhl už čtvrt milionu a stále narůstá. Byly sem darovány také osobní archivy architektů, jejichž tvorba kulminovala v poválečném období (např. Ivana Rullera, Kamila Fuchse, Viktora Rudiše a dalších). Oddělení integrovalo i sbírky historického nábytku, vedut a lapidária.
Výstava Sólo pro stále mladou dámu na Špilberku potrvá nejméně do 31. prosince 2022.
