(Text vyšel ve španělském deníku El Viajero 9. července 2005)
Jedno z mistrovských děl dvacátého století - vila Tugendhat, jejímž tvůrcem je Mies van der Rohe, čeká na své návštěvníky. A dvacet kilometrů odtud leží slavkovské bojiště - očitý svědek Napoleonova vítězství.
Ingacio del Valle
V roce 1645 švédský generál, obléhající město Brno, tvrdil s opovážlivou a nadutou jistotou, že jestliže nedokáže dobýt město před polednem, stáhne svá vojska. V jedenáct hodin, kdy se Švédové právě hotovili ztéci hradby, městský zvoník odzvonil poledne. A generál, zaskočen a nepřipraven na léčku, přitom však věren svému slovu, svá vojska skutečně stáhl. Od těch dob zvoní brněnské zvony dvanáctou hodinu polední o hodinu dřív. A tak díky nápadu, vzniklému před staletími, můžeme dnes usednout do některé z mnoha pivnic a dát si pivo - třeba jedno z těch lahodných plzeňských, nebo ochutnat některý druh té výtečné slivovice, a stát se pak jakoby přímým účastníkem toho zvláštního čarování, kdy byl člověkem zmanipulován a změněn čas (a tedy i prostor), jako by to bylo těsto, hnětené rukama pekaře.
Brnu, v pořadí druhému městu v Česku a zároveň hlavnímu městu jižní Moravy - kraje přemnohých vinic a líbezných lidových písní - určil los osudu mnohé meandry v řece historie, plynoucí často v divokých a nebezpečných zákrutech, jejichž zhusta abnormální okolnosti se pak v daných okamžicích konkretizovaly v činech a dílech jejích neproslulejších synů, mezi něž patřil např. matematik Kurt Gödel, relativizující pozitivismus čísel, nebo ekonom Eugen von Böhm-Bawerk, který svojí teorií kapitálu prohloubil významně znalosti o jeho samotné podstatě; nebo - blíže k současnosti - spisovatel Milan Kundera, řešící nesnesitelnou lehkost bytí, nebo architekt Mies van der Rohe, který - i když nebyl brněnským rodákem - navrhl právě v tomto městě proslavenou vilu Tugendhat, výlučnou nejen svým ojedinělým prostorovým řešením, rozbíjejícím tradiční formu uzavřené hmoty průhlednými stěnami a volným půdorysem, jenž v návštěvníkovi vzbuzuje až dojem neskutečnosti a jakéhosi zkreslení. Ostatně, tato distorze je patrná v různých koutech celého bývalého Československa, rozkládajícího se na jedné i druhé straně řeky Moravy, je čarou, dělící odnepaměti Východ a Západ, linií, na kterou narážely i evropské válečné přilbice. Důkazem je i skutečnost, že se i římské impérium - to mocné římské impérium a jeho křesťanstvo - začalo tříštit právě zde. Byla zde římská armáda - Limes Romanus, počátek v této kotlině měl svým způsobem i oheň dvou světových válek. Tato prudkost toku dějin nemohla nevytvořit koryta v zemské vrstvě území města Brna, jedno hluboké, představující minulost, a druhé s příjemnou mělčinou, jíž je současnost, a mezi nimi plynou lidské životy. A tak, jak se tyto vrstvy mezi sebou kříží a prolínají, tak různorodé je zde dění. Různorodost je poznávací značkou tohoto kraje.
Velká bitva
Je možno přiblížit se k městu nejprve z výše impozantního gotického hradu s názvem Špilberk, vybudovaného na kopci, u jehož úpatí se město rozkládá a jehož hradby odolaly útokům a ztečím Tatarů, Turků, Švédů, Němců ... až do roku 1809, kdy byly zbořeny z Napoleonova rozkazu - z rozkazu téhož Napoleona, který o čtyři roky dříve, dvacet kilometrů odtud, rozdrtil armádu devadesáti tisíc mužů a tří císařů, spojených v marné snaze porazit jej. On však dosáhl zenitu a opanoval celou Evropu. Jméno Slavkov možná poutníkovi neřekne nic, ale starodávný místopisný název - Austerlitz - je dnes bezesporu synonymem inteligence a mistrovského tahu. Opevnění hradu, pevné zdivo vně hradeb a stavební řešení je přímo výkladní skříní kultury a kultivovanosti města, celek, který tu i tam proniká nevyléčitelně šedou atmosférou továrních komínů - plodem namáhavé pracovitosti devatenáctého století, jež však zároveň proměnila město v jedno z nevýznamnějších veletržních a průmyslových center země. V synchronii s touto průmyslovou a fabrickou realitou, nicméně ještě nevystaveni martýriu již zmechanizovaného turistického ruchu pražského, můžeme se potulovat a slídit v obchodech, obchůdcích a pivnicích na České - magnetické tepně vedoucí na hlavní náměstí - náměstí Svobody, a mezi středověkými budovami můžeme navštívit Etnografický ústav a jeho sbírky, bohaté po stránce dokumentární i umělecké; zvláštní kapitolu si zaslouží Muzeum romské kultury, kde budeme obdivovat mezi mnoha jinými ukázkami romských tradic také nože, výrobky z mědi, zvonky..., překrásný zlatý prsten zdobený koňskými hlavičkami, jemuž pověst přičítá čarovnou moc, chránící jeho majitele před zlými silami (a je to prý pravda, při nacistických deportacích Romů do koncentračních táborů prý šperk vyměnil jeho tehdejší majitel za svůj život). Z tohoto největšího brněnského náměstí (jež si je vědomo si svého významu, neboť je bezpochyby jevištěm mnohého dění), se šíří město paprsky svých ulic. Dejme se tedy tou, která vede na Dominikánské náměstí, kde narazíme na bývalý dominikánský klášter, později přebudovaný a ještě později upravený, takže slouží jako radnice, a jehož architektura je plodem zvláštní symbiózy románského, gotického a barokního slohu. Za tímto komplexem se nachází v novorenesanční budově Uměleckoprůmyslové muzeum - další možný způsob, jak prozkoumávat moravskou duši v rozsáhlé nabídce práce zlatníků, výrobků z tepaného zlata, hodinek, šperků..., což jen dokazuje, že hranice mezi uměleckým artefaktem a řemeslným výrobkem - čili mezi instrumentalitou či tvorbou krásně zbytečnou a výrobou instrumentů či nástrojů, jež nám usnadňují život, je hranicí uměle vytvořenou. Nedaleko, pár kroků odtud, projdeme-li další starobylou částí města, staneme před kostelem sv. Petra a Pavla - zázračné lyrice kamene a víry, neúnavně budované a přestavované po celá staletí s tou důsledností, která trvá na tradici a v níž snad má svůj původ melancholie, jež je tou červenou nití, protkávající povahu a způsob myšlení Čechů a jež je plodem dějinných tragédií, jež zde lidé museli překonávat. Na starodávném Zelném trhu je každé dopoledne velmi živo. Přitahuje nás vůně květin i ten lomoz, to vření, vlastní malým evropským vesnicím i zemím, povinně evropštější a kosmopolitnější než velké státy: přesně tady je slyšet ta rezonance - mezi hlávkami zeleniny a vemlouvavými záplavami květů tady zní ty akordy, doléhající sem z čísla čtyři - z divadla Reduta, kde v r. 1767 koncertoval jeden malý mág, jedno zázračné dítě, jež dalo vzniknout legendě, která otřásla hudebním světem a jejíž otřesy zasáhly i následující staletí: Wolfgang Amadeus Mozart. Na Zelném trhu navštívíme i Moravské muzeum; jeho sbírky nás vrátí k hovoru o běhu času a k reminiscenci na běh dějin: vzpomeneme významného období Českého království, zdevastovaného třicetiletou válkou; připomeneme si obrovskou sílu mocné rakousko-uherské monarchie, vznik Československa, Velkoněmeckou říši a anexi Československa ve druhé světové válce, Československo jako satelit Sovětského svazu; a nakonec rozdělení země a vznik současného Česka. Jak řekl di Lampedusa ve svém Gepardovi: ""... všechno se mění, ale tak, aby to podstatné zůstalo při starém.""
Strašný krokodýl
Vydáme-li se od Reduty na opačnou stranu, dojdeme na Radnickou a ke Staré radnici. Vejdeme-li do průchodu této pozdně gotické stavby, setkáme se s brněnským drakem - vypreparovanou samicí kajmana. V sedmnáctém století ji věnovali Brnu nějací benátští šlechtici, kteří věřili, že požírá panny - dívky na vdávání. V téže městské zóně, v areálu kláštera kapucínů, je zvláštní kostelík (Nalezení sv. Kříže), a krypta, kde jsou uloženy mumie historických osobností města. V opačném směru nás procházka Minoritskou ulicí přivede před kostel svatých Janů a k Loretánské kapli, a budeme-li pokračovat příčnou ulicí dál (Orlí), dojdeme k Měnínské bráně, což je zbytek brněnského hradebního systému, kdysi obklopujícího město. Změť ulic je dokonalým odrazem osobitého dialogu Brna s časem a prostorem a propůjčuje barvitost vybledlým barvám historie i zářivě prosvětlenými paprsky ""ulice divadel"", která se tedy logicky musí jmenovat Divadelní. Kulturní tradice tohoto města - posvěcené mimo jiné i v Mahenově divadle (1882), jež bylo první budovou tohoto druhu v Evropě s elektrickým osvětlením, nebo v Janáčkově divadle (1965) - by nás mohly svést k domněnce, že je zde současnost oprýskaná jako pětiletka; ""aktuální"" však neznamená to, co se děje teď, ""aktuální"" znamená dílo okamžiku, okamžitou akci, a tato aktivita, tato činnost se neustále renovuje v nově vznikajících hudebních klubech, rockových skupinách, múzických klubech a společnostech, v kinech, v divadlech ... a proliferace všech těchto kulturních zařízení není nic jiného než důsledek skutečnosti, že je toto město také významným centrem vysokoškolským a občané města této široké nabídky vzdělání zjevně využívají. (Jistě, hraje zde roli i ctižádost, živená jistou rivalitou Brna a Prahy, shrnutá do vtipné věty jednoho rodáka: ""Jsou housenky, které si ze svých střev vysoukají hedvábí, a jsou labutě, které umějí leda zdobit vodní hladinu."") A tak bychom mohli pokračovat dál, protože Brno nám může poskytnout ještě mnohá další překvapení. Zmínku zasluhuje i od středu města odvrácený svah Špilberku. Tam je komplex klášterních budov, kde podivínský vědec Gregor Mendel uskutečnil své revoluční experimenty s hrachem, otočil tak kolem dějin a proměnil genetiku v novou vědu. A také nesmíme zapomenout na brněnský automotodrom: neotáčí se tam kolo dějin, ale jiná kola rozhodně ano, a otáčky motorů, stoupající a klesající v rychlém sledu křivolakostí zatáček a ultrarychlých úseků, jsou rovněž výrazem obrazem vědy, umění, tvrdošíjnosti, vítězství, ústupků i porážek na této dráze splněných i zmařených nadějí, již dokázal ovládnout i Fonsio Nieto nebo Sete Gibernau.
Nedá se nic dělat, musíme vejít do další pivnice a objednat si skleničku, a zatímco upíjíme, mlýn času drtí svými ozubenými koly život na prach, na bílý prášek, usazující se ve vodních hodinách, odměřujících každodenní čas. Ale jsme přece v Brně, víme tedy, že tady se čas nenaplní v nádobách klepsyder ani nepřesype v ampulích, takto nám tu čas nepočítají, naopak, my jsme těmi, kdo počítají hodiny, protože v Brně čas neexistuje, existuje pouze síla a intenzita věcí, jež jej tvoří a formují, pivo, jehož popijeme, ty správně kořeněné brambůrky, ty míjející tě Brňanky, o nichž neumíš rozhodnout, jsou-li víc hezké než domýšlivé, nebo tak domýšlivé, protože tak hezké. Koneckonců, ve městě, kde zvoní všechny zvony poledne o hodinu dřív, je to přece jedno; každý si lehce spočítá, že omládnout každý den o hodinu není v žádném případě nijak málo: celkem to dělá pěkných pár let života navíc.
Ignacio del Valle (Oviedo 1971) je autorem knihy Jak láska nezměnila svět (Cómo el amor no transformó el mundo), vydavatelství Espasa
praktický průvodce
Základní údaje
- Předčíslí: 0042
Jak nás najdete:
- Vlakem z Prahy do Brna ujedete 257 km, po silnici 210 km. Na webové stránce - dopravní služby (www.idos.cz ) najdete jízdní řády i ceny obou způsobů dopravy.
- Autobusem je cesta nejrychlejší. Autobusy vyjíždějí denně z autobusového nádraží Praha - Florenc, navazující přímo na linku pražského metra. Do Brna pojedete dvě a půl hodiny a zaplatíte 6 € (200 českých korun)
Vlakem z hlavního nádraží (označeného zkratkou hl. n.) trvá cesta tři hodiny a osmnáct minut a stojí 4,30 €
"