„Česká loutka“ je název atraktivní výstavy, kterou nabízí Moravská galerie ve svém Pražákově paláci. „Název výstavy představuje hledání, co vlastně česká loutka je,“ uvedl jeden z tvůrců výstavy Pavel Jirásek. A návštěvníci se přesvědčí, že tradiční představa o loutce jakožto marionetě vycházející z evropské barokní tradice nemusí být zcela přesná a úplná.
Počátky loutkového divadla byly zaznamenány už ve starověké Číně, Indii, antickém Řecku. V Evropě se loutky začaly uplatňovat ve 12. století, na jehož konci se ostatně objevuje i první písemná zmínka o Brně (v Kosmově kronice).
Až do období národního obrození se u nás hrávaly především kusy s náměty z bible, antiky či místních pověstí. Od časů Matěje Kopeckého (1775-1847), jehož život se prakticky kryje s epochou národního obrození, pak kočovní loutkáři hrávali hlavně hry o Donu Šajnovi, Faustovi či různé rytírny a komedie s Kašpárkem.
V tomto období byly vytvořeny nejstarší loutky zachované v českých sbírkách. Jsou prezentovány v úvodní části výstavy. Tyto historické marionety (např. husar a komorná ze sbírky loutkářské rodiny Kopeckých) měly ještě „realistické“ proporce, zatímco mladší loutky se už vyznačují většími hlavami a mírně karikovanými rysy. Jak vysvětlili tvůrci výstavy, šlo o přizpůsobení se potřebám loutkového divadla, které bylo během představení nasvíceno zespodu a také návštěvníci je vnímali z podhledu.
Druhá část výstavy předkládá prototypy sériově vyráběných loutek podle návrhů předních českých umělců, počínaje Mikolášem Alšem. Najdeme tu i loutky moravských komických typů Stréčka Křópala, Tetky Křópalky a Jozéfka Melhoby podle návrhu známého brněnského výtvarníka a spisovatele Ondřeje Sekory. Všechny tyto loutky využívala hojně rodinná a spolková divadla, ale např. loutka vodníka od Aloise Šroifa (asi z roku 1920) zdobila pracovnu prezidenta Masaryka. Třetí oddíl je zaměřen na proměnu tvarosloví loutky ve 20. století. Jsou tu představeny loutky české klasické moderny, ovlivněné secesí, expresionismem, kubismem, konstruktivismem, funkcionalismem. Novou roli sehrály loutky scénografů, spojených v druhé polovině minulého století s nově vznikajícími profesionálními kamennými divadly (např. i s brněnskou Radostí).
Tehdy se také začínají vedle marionet víc prosazovat maňásci, javajky a další typy loutek. A poetika loutkového divadla přešla – hlavně díky Jiřímu Trnkovi – i do světoznámého českého loutkového filmu. Navíc vznikají početné netradičně pojaté loutky, které nejsou určeny k hraní, ale jsou chápány jako artefakty ke zkrášlení interiéru.
Přes poměrně velký rozsah jde o výstavu přísně výběrovou, o upravenou a doplněnou variantu expozice, kterou historik divadla Jaroslav Blecha, hudební historik a estetik Pavel Jirásek a jeho žena, scénografka a výtvarnice Marie Jirásková připravili ve spolupráci s Moravským zemským muzeem už roku 2002 pro Pražský hrad. Výstava v brněnském Pražákově paláci potrvá do 14. března.
(mž)
.jpg/539ee9cd-e490-3cba-5eef-1caf2db466d2&w=280&h=140&op=thumbnail)
