2003. 01. 13. • O všech vůních Zelného trhu

Zelný trh má v Brně výsadní postavení. Během několika staletí párkrát změnil jméno, ale nikdy svou podstatu. Však si také od roduvěrných Brňanů vysloužil různá označení – od „bříška Brna“ (Milena Flodrová) přes „květ, který toto město zdobí“ (Dušan Jeřábek) až po „pupík paní Evropy“ (Jaroslav Štěpaník). To a mnoho dalšího se dočteme ve sborníku „Moje vzpomínka na Zelný trh“, který koncem loňského roku vydalo Kulturní a informační centrum města Brna v redakci PhDr. Františka Pavlíčka a Mgr. Evy Pánkové a s ilustracemi a v grafické úpravě Rostislava Pospíšila.

Nutno říci, že tvůrcům knihy se již podruhé podařilo výtečně „ozvláštnit a oživit“ dějiny našeho města pomocí nashromážděných vzpomínek občanů i návštěvníků města. Jde o druhý díl volného cyklu vzpomínek na důležité části města a složky jeho života. První díl, vydaný roku 2002, byl věnován náměstí Svobody, letos by měl následovat díl třetí o brněnských parcích a zákoutích a příští rok díl věnovaný brněnské dopravě.

Na 160 stran knihy se vešel procítěný historický úvod Mileny Flodrové, vstupní vyprávění Františka Pavlíčka o dalším setkání s brněnskými skřítky, vzpomínky desítek autorů, spousta historických i současných dokumentárních fotografií a perokresebných miniatur Rostislava Pospíšila. Velké procento autorů je starších osmdesáti let a vzpomínají na dobu první světové války a první republiky, hlavně na rázovité Líšňačky prodávající „putru“ (máslo), zeleninu, drůbež, králíky, na pomíjivé hemžení na „Zelňáku“, na mikulášské a vánoční trhy, na sáňkování a klouzání… Mladší se přidávají se vzpomínkami na další dějinné momenty; vysoce mezi nimi převažují vzpomínky na 21. srpen 1989, o něco méně je vzpomínek na osvobození Brna v dubnu 1945, na protirežimní demonstrace, různé oslavy a třeba taky na loňské natáčení filmu o Hitlerovi. Z osobních zážitků hrají prim např. setkání se životní láskou, ztracené a znovu nalezené děti, koupání (i nedobrovolné) v Parnasu. Hodně se vzpomíná na různé budovy a příhody s nimi spojené; nejvíc na Redutu, Moravské zemské muzeum (a jeho později odstraněnou nástavbu), na Dům pánů z Fanalu s Divadlem Husa na provázku, na sousední prodejnu hudebních nástrojů Lídl, na tržnici, taneční vinárnu Pavilon, Cyrilometodějskou záložnu (později načas právnickou fakultu) s obchůdky a pohřební službou.

Najdeme tu i „úsměvy Zelného trhu“ psané brněnským nářečím a další humoresky – od lapidárních („Na Zelňáku mého bratra v r. 1951 pokadil holub“) až po mystifikaci Jiřího Kratochvila o kouzelné babičce prodávající zájezdy do USA. S láskou je vzpomenuto mnoha osobností, např. Leoše Janáčka, Oldřicha Nového a dalších herců z Reduty včetně hostujícího Miroslava Horníčka, znalce Brna dr. Popeláře, ale i Milana Chladila (jak rozezpíval celý Zelňák) či příslušníků brněnské bohémy 60. let – básníka Jana Nováka a zejména siláka Franty Kocourka, jemuž vzdal obsáhlý hold režisér Karel Fuksa. Najdeme tu různá vyznání Zelnému trhu v době ranní i večerní, mnohá ve verších, pravda různé úrovně, ale stejně upřímných. Vedle básně Oldřicha Mikuláška jsou tu i verše autorů zapomenutých (vyloženým objevem jsou některé z knihy J. Horáčka „Siluety Brna“ z roku 1938, zejména fascinující „Brno s krky komínů“) či inzitních, jako pijácké popěvky Vojtěcha Polanského nebo „Balada ze Zelného trhu“ od Ireny Jirdové („Život si chrání zážitky/ jak botanik svou prhu./ Jednou se vrátí básnička/ až ze Zelného trhu.“).

Do některých příspěvků (pokud jsem dobře počítal, je jich čtrnáct) se vkrádá smutek nad tím, že Zelný trh kvůli neuváženým rozhodnutím z vyšších míst ztratil či ztrácí svou atmosféru rušného tržiště, jeho tvářnost se mění k horšímu a jeho genius loci je zničen. Proto přejme tomuto náměstí to, co paní Magdalena Vidlařová: „aby ještě dlouho platilo NOMEN OMEN. Aby na Zelném rynku ještě dlouho vzkvétal obchod, aby jeho jméno ještě dlouho bylo i jeho osudem.“

(mž)